Kateřina Karásková

Mé jméno je Kateřina Karásková. Touto cestou bych se ráda podělila o své vhledy do světa koní a lidí a vzájemného ovlivňování na jakékoliv úrovni. A proč? Abyste si ke mně případně mohli najít cestu a měli trochu představu o tom, kdo jsem a co dělám. A cestu kam? Do takového maličkého ráje na zemi kupodivu kousíček od Prahy. Dojezdově 20 min ze Suchdola směrem na Kralupy je maličká vesnička a na jejím konci je údolí. V údolí teče potůček a vlévá se do krásného rybníka. Před rybníkem kolem potůčku jsou dvě louky. Jedna malá a jedna větší. A na nich se pasou moje koně. Kolem akátový a jinak různě listnatý les. Už jen přítomnost člověka na tomto místě je nesmírně uklidňující a léčivá. Spojující. Uzemňující. Když se procházíte se psem nebo koněm lesní pěšinkou tímhle lesem kolem potoka k rybníku a naučíte se opravdu vnímat svět okolo sebe, svou přítomnost na této zemi v tomhle místě a čase, k čemuž Vám ten kůň hodně pomůže, ale o tom někdy později a lépe, tak je to prostě čistá nádhera. 

A čemu že se tedy věnuju? Teď primárně mám v péči 5 koní. Čtyři z nich jsou moje, jeden je tu s nimi ubytovaný na strávení krásného důchodu se svým parťákem, se kterým žil mnoho let. Celý můj život se točí okolo koní ve větší či menší spirále, ale od mých 12let nebylo roku, kdy bych byla "bez" koní. Do té doby jsem aspoň jezdila po poníkách na poutích, po dětských koňských táborech apod. Svoji cestu jsem začala v klasickém jezdeckém oddíle, měla jsem to štěstí, že jsem tohle mohla ještě zažít. V tomto období jsem začala jezdit na závody a cesta se ubírala klasickým rozvojem jezdectví a drezůrních závodů. V souvislosti s tím přišla potřeba pořídit vlastního koně.

Bylo mi 15 a do života vkročil Bar. Tenkrát mu bylo 3,5 roku. Teď mu je 25. Bydlí tady na té malé louce, z okna koukám na něj do přístřešku, kde si užívá důchod. Měli jsme teď větší zdravotní řešení, protože přišel o všechny spodní zuby a ještě měl nepříjemnosti ve stádě na velké louce, než jsme to dokázali vyřešit, tak dost zhubnul a už jsem přemýšlela, jestli nebude lepší ho doprovodit dál. Ale jemu se teda rozhodně ještě nechce. Hubený je, ale má se fajn. Vedle něj bydlí můj 4letý španělský hřebec, mají se rádi, nicméně jsou oddělení, ať má Baroušek klid. Tenhle kůň mě provedl celým koňským světem, vlastně i lidským. Nasměroval můj život vždy tam, kam bylo potřeba. Nikdy jsem si s ním pořádně nerozuměla. Zkoušeli jsme dlouho sportovat v oblasti drezůry, došli jsme do stupně S a dál to fakt nešlo. Celou dobu dával občas více občas méně najevo, že tento způsob zacházení s koněm není správně a takhle to dělat nejde. Že je čas na změnu. Následně to i chvíli vypadalo, že to vzdám a prodám ho. Ale pak to nedopadlo a Barouška jsem si nechala. To už byl rok, kdy jsem maturovala a pak nevěděla, co bude a nebude. Sport jsem radši opustila místo toho, abych vyměnila koně. Prostě se buď naučím vycházet a zacházet s tímto koněm, nebo si budu jezdit jen do lesa třeba, ale střídat koně v naději, že nějaký se podvolí a přizpůsobí se mým představám a cílům mi přišlo morálně špatně, a že je prostě lepší přizpůsobit své ambice a cíle svému koni.   

A pak přišlo hledání a různé soustředění a semináře a kurzy u Honzy Bláhy práce s koněm ze země apod. A pak co. Pak mám koně, na kterém celkem obstojně umím jezdit, umím s ním více méně pracovat ze země, něco jsem se naučila obecně o koních a teď co s tím? Abych si vozila zadek jen tak pro sebe, mi nepřišlo správné. A začala jsem si zjišťovat nějaké informace o Hiporehabilitaci. A to je ono! Takhle to co umím a znám a ještě navíc s tímhle koněm, který byl vážně hezky připravený ze země i ze sedla, bude dávat smysl. A vyslala se myšlenka. A pak k nám do stáje naprosto náhodou přišla Tereza Honců, tenkrát ještě Kopecká, se svým Caballinem. Sháněla někoho, kdo by jí připravoval koně na hipoterapii. Ideál. A tam jsem teprve pochopila, co že to mám vlastně za koně. On tohle miloval. Miloval děti a miloval děti s postižením a na práci v hiporehabilitaci byl naprosto perfektní. Teda až na svou výšku. Pomáhal v začátcích v Caballinu, potom se naše cesty rozešli a Baroušek zakládal další takovou společnost – Centrum hiporehabilitace Mirákl. Ta se pak taky rozrostla opravdu hodně a dodnes je jednou z největších společností věnující se hiporehabilitaci v ČR, stejně jako Caballinus. Obě tyto společnosti se věnují Hipoterapii ve fyzioterapii a ergoterapii primárně. Po zhruba 7letech jsme s Barouškem opustili po určitých vzájemných řešeních i Mirákl a přestěhovali se k Sázavě. S vidinou že si s novým milým zrekonstruujeme chalupu kousek od Kácova, budou tam koníci, penzion a budu pokračovat v práci v této oblasti nějak. Uběhlo dalších 7 let, aby mi došlo, že tato představa se nikdy s realitou nepotká. Penzion tam je a je moc hezký J kdyby se někdo vydal tím směrem, tak Čenovický dvůr můžu jen doporučit. Ale také i zde nastala situace, kdy bylo třeba odejít. Tentokrát s Barouškem, Merlinem – vnuk Lady – kobylka, která spolu s Barouškem zakládala Mirákl kdysi dávno. Ještě tam se jí narodila dcera Lilith – Welsh part bred, obě se mnou odešly z Miráklu, Lady si našla domov u jedné úžasné paní s rozstroušenou sklerózou a Lilith s Barouškem bydlela částečně v Čenovicích a částečně na pastvinách milého, kde přišla ke svému hříbátku z lásky omylem, kdy si k ní našel cestu rok a půl starý lipický hřebeček J a tak přišel na svět Merlin. Od narození ho vychovával Barouš. A k nim ještě do Čenovic přibyl Jerezano DMA – španělský hřebec. Přivezla jsem si ho jako odstávče – 6,5 měsíce mu bylo. Teď mu jsou 4,5roku a je fantastickej. S těmito třemi koňmi jsem se přesunula sem. Do tohoto údolí. Rok jsem tu budovala zázemí pro koně, rekonstruovala zázemí pro sebe a svoji dceru dvanáctiletou, zařizovala všechno, abych tu mohla pokračovat v tom, co mi kdy v životě dávalo jediný smysl. V práci s koňmi tak, aby mohli dál pomáhat lidem a případně léčit, nebo jen provázet a pomáhat. A to se začíná dít. 

S touto myšlenkou jsem se vracela, propojila své kamarádky z Miráklu, kde jsme kdysi spolupracovaly a vznikl HipoBar. Momentálně sem za mnou a mými koňmi jezdí pár klientů většinou děti s poruchami autistického spektra nebo ADHD. Není jich moc, ale je jich tolik, abych to zatím všechno zvládla. Holky jsou daleko. Před třemi lety jsem začala přednášet na České zemědělské univerzitě, kde vedu předmět Základy hiporehabiltiace pro studenty Zoorehabilitace a Chovu koní. To se má taky tak. Naučila jsem se neodmítat věci, které do života přijdou samy. Čím jsou bizardnější a čím větší to je výzva, tím je jasnější, že to nelze odmítnout. Takže nabídka, jestli bych tento předmět nemohla vzít po odcházející vyučující já, bylo po dlouhém váhání a nesmírných obavách, že to nezvládnu a jak bych já mohla přednášet na VŠ, vlastně naprosto neodmítnutelné. A díky tomu mám možnost se scházet se spoustou zajímavých mladých lidí, kterým můžu předávat své nadšení z této práce z tohoto světa. Posílat je do praxe do světa, kde se terapie reálně dějí, propojovat je s lidmi a hlavně v nich vzbudit o tento obor zájem a zasvětit je do skutečnosti, že dělat tuhle práci je vlastně skvělý a není to tak nereálný a nevýnosný, jak se to může zdát. A to mě baví. Díky tomu je teď možné tuhle práci reálně dělat, protože mi sem jezdí pomáhat pár studentek. Pomáhají mi s koňmi i jako asistentky u terapií. Díky nim to vlastně vůbec nějak jde. 

Mojí prací je vytvářet tady bezpečný prostor pro koně a lidi. Prostor, kde koně mohou pomáhat lidem. Zatím hlavně dětem s různými problémy zatím primárně poruchy autistického spektra. Pro ně setkávání se s koňmi působí nesmírně skvěle. Prostor je tu otevřený pro kohokoliv, kdo by tento typ seberozvoje potřeboval. O tom si ale řekneme taky příště. Mimo koně ještě jezdím pomáhat dotykem a to konkrétně masáží. To jsem zjistila, že je taky způsob, který mi jde a nejlepší varianta se mi zatím zdá, jezdit s lehátkem ke klientům domů, kde pak můžou dál v klidu odpočívat, nebo si dát horkou vanu a účinky masáže tak zefektivnit místo pospíchání z masážního salónu někam do auta a pak bůh ví kam. 

Jak terapie vypadají? Co se při nich vlastně děje? Jaké jsou způsoby a možnosti, jak může kůň pomáhat lidem s rozvojem jejich psychického, fyzického i sociálního zdraví? Jak je to vlastně s koňmi a lidskou společností? Jak zacházet s koňmi k rozvoji jejich psychického a fyzického zdraví? Prostě spoustu a spoustu otázek a myšlenek, o které se ráda podělím zase příště.